Miroslav Šperlín, OK2BUH, visper@mbox.vol.cz
Účinnost antény
Účinnost antén je mnohdy podceňovaná věc - když je nízká, přece stačí přidat na výkonu. Ale pořád platí, že dostat dobrý report s malým výkonem je radost, kdežto nedovolat se s kilowattem je ostuda.
Na pásmu 80 m můžeme slyšet několik silných stanic a většina ostatních je o 10 i více dB slabších. Čím to je? Špatným QTH? Rozhodně ne, směrem nahoru mají přece všichni stejnou šanci, republika je malá a ionosféra vysoká. Signály dopadají pod mnohem vyšším úhlem než je Slunce v létě v pravé poledne a tak hluboké údolí, aby tam Slunce nesvítilo, snad u nás nenajdeme (snad kromě propasti Macocha). Může to být kvalitou půdy? Pro nízké DX úhly rozhodně ano, ale pro vnitrostátní spojení pod vysokými úhly má kvalita země vliv jen nepatrný. Zem vlastně tvoří reflektor pod anténou a jestli tam takový reflektor je nebo není, udělá teoreticky 3 dB. V praxi je rozdíl mezi tou nejlepší a nejhorší zemí jen asi 2 dB. Znovu opakuji, že mluvíme o vnitrostátních spojeních, pro DX práci má kvalita země vliv až do vzdálenosti 100
l.

Jak je tedy možné, že jsou některé stanice o 10-20 dB silnější než ostatní? Zázraky neexistují a perpetuum mobile asi taky ne. Vysvětlení je jediné: Ti silní mají účinnost antény blízkou 100 % a ti ostatní 1 až 10 %. Zdá se to neuvěřitelné? Nebo máte jiné vysvětlení toho, jak se lze připravit o 10 až 20 dB? Ano, může to být směrovým vyzařováním pod nízkým úhlem, potom je taková stanice slabá v Evropě a „láme stromy“ v Tokiu, ale to není běžný případ. Pokud tedy dostáváme trvale špatné reporty, vyzkoušíme pro jistotu všechny směry, jestli přeci jenom někde „nelámeme stromy“, a pokud ne, tak bychom se měli zamyslet nad účinností své antény. Ani report S9 po střední Evropě není v průměrných večerních podmínkách důvodem k radosti, odpovídá vyzářenému výkonu 1 W; stowattová stanice by měla dostávat průměrně S9+20 dB.

Vyzařovací a ztrátové odpory
Definice účinnosti antény je jasná, je to poměr vyzařovacího a ztrátového odporu (Rv/(Rv+Rz))*100 [%]). Vyzařovací odpor antény je daný jejím typem a výškou nad zemí. Je to rezistance, do které se snažíme převést veškerou vyrobenou energii a vyzářit ji do prostoru. Pokud by neexistovaly už žádné jiné rezistance, tak by se nám to podařilo s účinností 100 %.
Bohužel existují i ztrátové rezistance. Je to nejenom odpor vlastního vodiče antény popř. trapů (nesmíme samozřejmě zapomenout ani na skinefekt), ale i přepočtené dielektrické ztráty v izolaci, v neposlední řadě to mohou být i ztráty vzniklé indukcí v okolních předmětech. Pokud např. sousedův rezavý okap bude mít délku blízkou polovině délky vlny našeho oblíbeného pásma, bude se i on přičítat ke ztrátovému odporu, dokud majitele nepřesvědčíme aby ho postříbřil a upevnil na keramické izolátory (nebo ho kousek uřezal). Ale nezoufejme, to je příliš velká náhoda, předměty, které nejsou v přesné rezonanci, se na ztrátových odporech projevují jen minimálně.
Naším cílem tedy bude dosáhnout co nejvyššího vyzařovacího odporu a co nejnižších odporů ztrátových.
Hned se do toho pustíme, ale napřed si ještě ujasníme rozdíl mezi ziskem antény a její účinností. To jsou totiž dvě naprosto rozdílné věci. Může být anténa s účinností blízkou 100 % a ziskem 0 dB, nebo anténa se ziskem 10 dB a účinností 30 %. Zisk má anténa jen proto, že „uvrhne“ energii do určitého směru na úkor směrů jiných. Pokud se podaří směrovce „uvrhnout“ 6 dB dopředu, tak je to jen proto, že „sebrala“ 20 dB zezadu. Čím bude mít anténa víc prvků, tím větší by měl být její zisk, ale procentuelní účinnost bude klesat, protože každý prvek vnáší do systému svůj ztrátový odpor. S tím se nedá nic dělat.
Při porovnávání antén musíme taky dávat pozor, abychom je měřili „stejným metrem“. Zisk může být vztažen k půlvlnnému dipólu ve volném prostoru nebo k izotropnímu (hypotetickému, v realitě neexistujícímu kulovému) zářiči. Rozdíl je 2,14 dB ve prospěch dipólu právě proto, že z té koule část ukousl. Existují ještě „italské“ decibely, ale jejich definice mi není známa.

Vyzařovací odpor antény se tedy snažíme vytvořit co nejvyšší. Co má na to vliv? Především výška nad zemí. Dipól pro frekvenci 3,75 MHz v nekonečné výšce nad zemí má vyzařovací odpor asi 73 Ohm. Ve výšce 10 m ale bude mít asi 33 Ohm a v 5 metrech už jen 9 Ohm. Dále má na
Rv vliv sklon ramen. Pokud budeme ramena dipólu sklápět k sobě, bude Rv klesat, protože vlastně anténě zabraňujeme vyzařovat. Při úhlu ramen 90° klesne Rv ve volném prostoru ze 73 na 41 Ohm. Dalším sklápěním začne klesat velmi prudce a v okamžiku, kdy jsou oba dráty rovnoběžné, klesne Rv na nulu a anténa přestane vyzařovat úplně, protože jsme ji vlastně přeměnili na vedení (dvojlinku) dlouhé l/4, na konci otevřené.
Dále má na
Rv podstatný vliv elektrické zkracování zářiče. Např. zkrácení na polovinu při současném prodloužení indukčností (trapem) sníží Rv ze 73 na 12,5 Ohm. Jak je tedy možné, že trapovaná směrovka má přesto dobré PSV, i když je napáječ připojen přímo na zářič? Vysvětlení je jediné: ztrátový odpor trapů je tak vysoký, že dožene vstupní impedanci na 50 Ohm. To ovšem způsobí snížení účinnosti na 25 %, ale i tak může taková směrovka vykazovat určitý zisk.
Situace začíná být kritická u silně zkrácených mobilních antén, kde
Rv dosahuje jen několika desetin Ohm. Tam potom účinnost klesá až na jednotky procent, přestože prodlužovací cívky mívají činitel Q několik stovek. Kdyby se nám podařilo vyrobit indukčnost s nekonečným Q a třeba pomocí kapalného helia dosáhnout stavu supravodivosti, tak by teoreticky „trapovaný šroubovák“ měl DXové schopnosti na pásmu 160 m. V praxi to ale možné není, protože u takto zkráceného zářiče by napětí dosahovalo tak extrémních hodnot, že by začal „hořet vzduch“, tvořila by se plazma a korona, a to i při malých výkonech.
A co když budeme dipól napájet mimo střed? Tím se impedance zvedne, zvýší se taky vyzařovací odpor? Nezvýší,
Rv se vztahuje ke kmitně proudu a ta zůstane u půlvlnného zářiče stále v jeho středu. Dokonce se nám stane, že dipól napájený na konci (třeba Zeppelinka nebo longwire dlouhý násobky l/2) bude svoji vstupní impedanci zvyšovat při snižování výšky nad zemí. Jak je to možné - řekli jsme si přece, že Rv v nízkých výškách bude klesat? Ano, to je pravda, ale zde se uplatňuje vztah mezi sériovou a paralelní rezonancí. Když Rv klesá, tak stoupá Q antény, snižuje se šířka pásma, bude stoupat napětí a i vstupní impedance na koncích zářiče.
Takže jsme zjistili, že nemáme moc šancí tento „hodný“ vyzařovací odpor dále zvyšovat, stačí dodržet tři zásady: co nejvýš, konce antény od sebe co nejdál a pokud možno netrapovat. Podívejme se tedy, co se dá udělat s tím druhým „zlým“ ztrátovým odporem.

Ztrátový odpor se budeme vždy snažit snížit na minimum. Začneme-li s unipóly, lze konstatovat, že největší prohřešky se dějí u vertikálních antén, které mají kmitnu proudu v místě přechodu do zemní roviny. V anténařině platí zásada číslo jedna: Zem musí být buďto dokonalá, nebo žádná. Není horšího neštěstí než polozem.
Vertikál stojící na zemi potřebuje dokonalou zemnicí síť radiálů. O jejich počtu lze dlouze diskutovat, ale všeobecně platí: čím více, tím lépe. Profesionálové jich mají stovky, amatér se spokojí i s desítkami, ale pokud se to někdo chystá ošidit jedním zemnícím kolíkem, tak bych mu poradil lepší metodu zabíjení času. Totéž platí o různých příležitostných zemničích včetně hromosvodu nebo ústředního topení - ty jsou dobré jen k tomu, aby nás to nezabilo, ale partner pro naši anténu to není. Nestačí, když naměříme stejnosměrně slušný zemní odpor, vysoká frekvence je vybíravější a skutečný
Rz bude otřesný.
Zem je jenom jedna - ta kulatá, po které chodíme. A tuto zem nejde vysokofrekvenčně nikam přivézt, protože i metr drátu má velkou indukčnost. Různé vynálezy, jako koaxiální zem, jsou holé nesmysly. Pokud někdo nemá trpělivost „zaorávat“ kilometry drátu, muže zkusit čtyři radiály nadzemní, ale pečlivě vyladěné. Nebo se definitivně rozloučit se skupinou unipólů a soustředit se na tu druhou skupinu - dipóly. Do ní patří nejen samotný dipól, ale všechny ostatní antény, které jsou symetrické vůči zemi a tedy elektricky zem ke své činnosti nepotřebují.
Ale zde je nachystaná další záludnost: Tyto antény by měly být skutečně symetrické! Všichni víme, že pokud uchopíme mechanicky rozkmitanou ladičku milimetr mimo střed, tak se kmity okamžitě zatlumí. Totéž platí pro anténu: vysokofrekvenčně mrtvá vůči zemi je symetrická anténa jen ve svém středu v uzlu napětí a pouze tam můžeme připojit napáječ, aniž bychom zatlumili její činitel
Q.
Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak skutečný elektrický střed se nemusí shodovat s tím mechanickým! Anténa může být natažena šikmo vůči zemní rovině, rovněž vodivost půdy nemusí být shodná pod oběma rameny. Začnou protékat vyrovnávací proudy po plášti kabelu, kabel vyzařuje (ale rovněž přijímá i to, co nechceme), proudy se nezastaví na kostře našeho zařízení, ale pokračují po síti značně daleko a po cestě pěkně sbírají všechny ztrátové odpory, na které narazí.
Co s tím? Buďto si dát tu práci a vyhledat skutečný elektrický střed, nebo symetrii „vynutit“ použitím balunu. Balun dáváme preventivně vždy (stačí ferit na koaxu) a pokud někdo nepozná žádnou změnu, tak měl štěstí a elektrický střed se s tím mechanickým shodoval. Nesymetrie způsobená napájecím vedením je opravdu nejčastější příčina zavlečení ztrátových odporů a zatlumení celého systému.
Jaké jsou další příčiny ztrátových odporů? Třeba odpor vlastního vodiče antény včetně skinefektu. Stejnosměrný odpor změříme snadno, skinefekt pro danou frekvenci najdeme v tabulkách. Tak jednoduché to ale nebude, protože proudové obložení antény není rovnoměrné po celé délce. Vezmeme si na pomoc program MMANA. Počítáme opět dipól pro frekvenci 3,75 MHz ve volném prostoru. Měděný vodič o průměru 1,5 mm bude mít ztrátu -0,27 dB, tj. asi 6 %, Cu vodič 0,4 mm bude mít -0,95 dB, to je asi 20 %. A jak by to vypadalo se železným vodičem? Fe 1,5 mm bude mít -4,26 dB, to už je 63 % ztráty; a Fe 0,4 mm -8,68 dB, to je 87 % ztráty výkonu. Takže železo nikdy! Tyto ztráty ale byly počítány pro volný prostor. Nízko nad zemí bude situace horší, protože vyzařovací odpor se sníží, ale ztrátový zůstává stejný.
Proboha - a jaké další ztráty nám ještě hrozí? No už toho moc nebude, pokud raději vynecháme sousedův rezavý plot, tak zbývají ztráty dielektrické. Keramické izolátory jsou kvalitní a jiné raději zkoušet nebudeme. Horší je to, co je za nimi. Pokud by kotva byla železná a měla na některém pásmu délku
l/2, tak je na neštěstí zaděláno. I kdyby měl izolátor kapacitu jen 0,1 pF, tak v kmitně napětí jako by tam nebyl, vazba je téměř stoprocentní. Takže raději silony nebo hlídat délky.
A jak to vypadá ze ztrátou v izolovaném anténním vodiči? To je otázka, na kterou jsem nikde odpověď nenašel. To, že izolace anténu zkrátí, je jasná věc, to umí některé antenářské programy počítat, třeba NEC2. Dipól pro pásmo 80 m může s PVC izolací být klidně o 2 m kratší. A když to zkracuje, tak to určitě i „ztrátuje“. Teflonová nebo polyetylénová izolace bude dobrá, ale PVC zrovna dielektrickou kvalitou neoplývá. Jednou jsem dal na konec své mobilní antény PVC bužírku a při 100 Wattech chytla plamenem. Netroufám si odhadnout, zda to může být poznat u běžné antény, zkoušejte. Já mám svoje antény raději z holého fosforbronzu.
Tak, a máme to za sebou, ale neradujme se, ještě zbývají ztráty napáječů a tunerů. Vidíme tedy, že vyrobit ztrátu 90 % není až tak těžké, jak se zpočátku zdálo.

Měření účinnosti není jednoduše řešitelný problém. Pomocí impedančního můstku nebo analyzéru změříme vstupní impedanci antény. Naměříme ale součet obou odporů, vyzařovacího i ztrátového. Jak je ale od sebe rozlišit? Zde žádná zaručeně přesná metoda neexistuje. Můžeme si ale pomoci výpočtem, třeba v MMANA. Naměříme např. vstupní impedanci vertikálu 50 Ohm. Program nám ale vypočítal, že by měla být jen 36 Ohm. Zbytek 14 Ohm je tedy ztrátový odpor. Dosazením do našeho vzorce 36/(36+14)*100 jsme zjistili účinnost 72 %. U vertikálů se nám to bude dařit poměrně přesně. U horizontálních antén se projevuje silná závislost
Rv na výšce a je problémem odhadnout, jak hluboko pod povrchem se nachází skutečná odrazná plocha.
Vypracoval jsem ještě jednu metodu odhadu účinnosti, kterou si může vyzkoušet každý amatér vybavený PSV-metrem. Anténa není nic jiného než rezonanční obvod složený z indukčnosti vodiče a kapacity konců proti sobě i proti zemi. Jako každý jiný rezonanční obvod má činitel jakosti
Q. Velikost Q je dána poměrem LC a tlumícími odpory Rv+Rz. Činitel Q určuje šířku pásma a např. u běžného dipólu se pohybuje kolem 20. Zkusíme si tedy naši anténu přesně namodelovat v programu MMANA a vypočítáme si šířku pásma ideální bezeztrátové antény tohoto tvaru v dané výšce. Šířku pásma vztahujeme např. pro zhoršení PSV 1:2. Potom změříme pomocí PSV-metru šířku pásma naší skutečné antény opět pro zhoršení PSV 1:2. Úměra zde platí přímá, pokud je např. naše anténa dvakrát širší než ta vypočtená, tak její účinnost bude 50 %. No dobře, ale toto měření nám přece ovlivní i ztráta koaxiálu, která nám bude PSV vylepšovat a bude to ještě širší. Nevadí, tím lépe, protože i zde platí přímá úměra, takže zjistíme celkovou účinnost včetně svodu. To ale bude platit jen pro jednoprvkové antény, u složitějších systémů jsou rezonanční souvislosti komplikovanější. Rovněž při použití tuneru je situace složitá, záleží na konkrétním zapojení a jeho činiteli Q. A když jsme u toho Q, tak ještě jedna úvaha: Pokud platí, že účinnost antény je poměr vyzařovacího a ztrátového odporu, tak taky musí platit, že je to poměr Q naprázdno ku Q v zatíženém stavu. Pokud je tedy provozní Q antény 20 (to je dáno tlumením oběma odpory Rv+Rz), tak pokud bychom chtěli dosahovat účinnosti 90 %, tak by při sklopení ramen k sobě, kdy Rv klesne k nule a zůstane pouze Rz, muselo Q vyskočit na hodnotu 200! Na anténu je potřeba stále pohlížet jako na rezonanční obvod. Opravdu si myslíte, že to vaše PKáčko včetně toho ústředního topení může mít Q = 200?

Antény dobré a špatné
S tímto odstavcem jsem chvíli váhal, protože vím, že spoustu lidí naštvu. Ale jsem připraven na nejhorší, včetně upálení na hranici.
Začínající amatér je postaven před nepřeberné množství různých návodů a plánků v časopisech a hlavně na internetu. Pokud ale nemá dostatek zkušeností (a kde by je dnes jinde nabral), tak zaručeně naletí na nějaký nesmysl. A když se mu to stane několikrát, tak ho to může od další činnosti odradit. Je přitom docela s podivem, že některé nesmysly získaly značnou popularitu, lidi jsou s nimi spokojeni a další je od nich kopírují. Proberme si tedy ty nejrozšířenější.

Nesmysl první je dlouhý drát s balunem, správněji ununem 1:9. Tento unun transformuje impedanci z 50 na 450 Ohm. Ukažte mi ale drát, který má 450 Ohm, to by musel mít průměr ropovodu. V kmitnách proudu je impedance podstatně nižší, v kmitnách napětí zase podstatně vyšší. Někde mezi kmitnami by se sice těch 450 Ohm našlo, ale zatíženo silnou reaktancí. Přesto majitelé tvrdí, že mají dobré PSV. Vysvětlení je jediné: ztrátový odpor je tak obrovský, že to do těch 450 Ohm dožene. Taková anténa ale nemá jinou protiváhu než vlastní koaxiál. Tím se ale ztrácí smysl toho, proč to lidi vlastně dělají. Domnívají se, že se zbaví vf energie na kostře, ale pravdou je opak: kdyby natáhli L anténu přímo z okna, udělali by lépe. Navíc tak, jak je to namotáno na Amidonu T130-2, vychází správná reaktance až od deseti MHz výše. Dal jsem si tu práci a provedl podrobnou analýzu i praktickou zkoušku. A výsledek? „Mrtvá žížala“. Anténa musí rezonovat, bez rezonance se nikam nedovoláme. Rezonance svým činitelem
Q vlastně vynásobí napětí na koncích zářiče na dvacetinásobek (u zkrácených zářičů ještě víc). Jistě, existují i antény bez rezonance s postupnou vlnou (rhombiky), ale ty musí být obrovské. Všechny ostatní antény „normálních“ rozměrů ke své činnosti rezonanci potřebují.
Nikde není ale psáno, že musí být samorezonanční, mohou být do rezonance dotaženy externími LC prvky. Tyto LC prvky mohou být umístěny přímo v anténě jako trapy, mohou být taky doma na stole a potom rezonuje celá soustava anténa, napáječ a tuner. Toto jde ale dělat pouze se žebříčkem, koaxiál se do rezonance vtahovat nesmí, jakost
Q celé soustavy by silně utrpěla. PSV = 1 nám vlastně indikuje, že napáječ do rezonance vtažen není (je na něm čistě postupná vlna na rozdíl od zářiče, kde je v rezonanci stojatá vlna). Ale měřeno samozřejmě až za tunerem směrem k anténě.

Nesmysl druhý je anténa napájená dvěma koaxy. Tato anténa je vlastně mimorezonanční dipól, který je do rezonance dotahován zespodu tunerem. Platí to, co je napsáno výše. Koaxiál se nesmí vtahovat do rezonance. A na věci nic nemění, jestli je jeden nebo dva. Vypočítané ztráty jsou otřesné, PSV nahoře vychází 1:100. Autor se snažil tímto způsobem dosáhnout symetrie, ale to přece umí i jeden koax s pořádným balunem nebo ještě lépe dvojlinka.

Nesmysl třetí: Teď asi naštvu nejvíc lidí, i když on to vlastně úplný nesmysl není. Přiznám se, že vůbec nemám rád OCF antény. Off Center Feed (mimostředné napájení) používá třeba známá FD-4 (Fritzlův dipól pro 4 pásma). Autor vycházel ze známé antény Windom, ta je napájena v jedné třetině jednovodičově. Proti samotné windomce nic nemám, tam se s vyzařováním napáječe počítá. Ale u FD-4 je použit koaxiál a balun 1:6 a všichni si myslí, že vyzařování napáječe skončilo. Omyl. Antény OCF jsou založeny na předpokladu, že v určitém místě zářiče se najde bod, kde bude na všech pásmech stejná impedance. To je sice pravda, ale platí to z pohledu nekonečně malého dvojpólu umístěného přímo na zářiči. Pokud tedy pověsíme transceiver velikosti krabičky cigaret přímo na anténu, budeme ho napájet z baterky a z dálky do něho křičet, bude vše v pořádku. Jenomže toto místo nejde žádným napáječem nikam dovést. Pokud bychom použili dvojlinku, tak jeden vodič bude zatížen silnou kladnou reaktancí a druhý zápornou. Napáječ se „rozhodí“ a bude velmi silně vyzařovat. Pokud použijeme koaxiál s balunem, tak na tom balunu nenajdeme žádné místo vysokofrekvenčně mrtvé vůči zemi, abychom na něj mohli připojit plášť koaxu. A důsledek? Koax velmi silně vyzařuje, přijímá veškeré rušení z okolí, zatáhne vf na kostru TRX a hlavně zatlumí Q antény a opět z toho udělá „mrtvou žížalu“.
Jako řešení by se nabízelo použití balunu s odděleným primárem a sekundárem, ale ještě se nikomu nepodařilo vyrobit transformátor, aby měl pokud možno nulovou kapacitu mezi vinutími a přitom dobrý magnetický přenos. Jako jiné řešení se nabízí systém nazývaný Caroline Windom. Zde jsou použity baluny dva - jeden transformační 1:6 a druhý jako tlumivka na zamezení plášťových proudů. Nároky na tento balun jsou ale extrémní, protože napětí na plášti je značné, je potřeba balun řešit jako vícestupňový na několika feritech a to bude dost vážit. Pouze tímto způsobem je možné udělat z OCF trochu slušná anténa, ale nevím, zda to stojí za námahu.

Nesmysl čtvrtý vlastně není anténa, ale koaxiální zem, o které už byla zmínka. Aby se koax choval jako nevyzařující vedení, musí v obou vodičích téct přesně stejně velké proudy opačného směru. Pokud proud teče pouze vnitřním vodičem, tak nic nebrání magnetickému poli ve vyzařování, přestože je plášť uzemněn. Na tomto principu vlastně pracují magnetické antény. Pokud tedy u koaxu spojíme oba vodiče (lhostejno zda přímo nebo přes kondenzátor), chová se to jen jako tlustý drát. Na druhé straně Artifical Ground funguje. To je vlastně speciální tuner, který vyladí zemní přívod a vyruší jeho indukčnost. Skutečně dokonale odsaje vf energii z kostry zařízení. Je to ale dobře? To přece není žádná cizí nepřátelská energie, abychom ji likvidovali, ale naše vlastní, kterou jsme si pracně vyrobili. Je tedy mnohem rozumnější zabránit dokonalou symetrizací antény tomu, aby se nám tato energie na kostru dostávala.

Jaké antény jsou tedy ty dobré? Všechny unipóly s dokonalými radiály a všechny symetrické s dobrými baluny. Vděčné jsou taky smyčkové antény, jako deltaloopy a quady. Velmi dobrá anténa je taky obyčejný dlouhý drát (longwire), ale nikdy by mne nenapadlo použít jinou délku, než přesné násobky
l/2. Při této délce zmizí nároky na protiváhu a tedy i ztrátové odpory. Jak se chová LW různých délek můžete sledovat v animaci na http://ok2buh.nagano.cz/first/longwire.html
Problém je v tom, že většina továrních tunerů nedokáže tuto délku vyladit, amatéři proto zkouší i délky jiné, a to s nevalnými výsledky - to zkazilo této výborné anténě pověst. Částečný úspěch s jinou délkou se může podařit v paneláku, kde je přece jenom dost dobrá železobetonová klec, která vytvoří protiváhu s poměrně snesitelným
Rz. V cihlovém domě se to nepodaří nikdy. Proto se snažme u LW dodržet délku l/2 za každou cenu, i kdyby se to mělo natáhnout cik-cak. Odměnou nám bude všepásmová anténa s dobrou účinností. Obavy z kmitny napětí u zařízení jsou zbytečné, rozhodně jsou problémy menší, než s vf proudem roztahaným po síti při jiných délkách.
Na závěr rada začínajícím: Internet je výborný zdroj informací o anténách, ale zdaleka ne všechno je pravdivé. Pro začátek, než se člověk naučí dělat vlastní cenzuru, je lepší se raději věnovat klasice: Ikrenyi, Rothammel, ARRL Antenna Book….