Jak jsme vysílali z propasti Macocha. Jak mne to vlastně napadlo? Jednou v létě takto sedím a přemýšlím. Proč nejsou všechny stanice na osmdesátimetrovém pásmu stejně silné? Většina zařízení má stejný výkon - 100W, většina má horizontální antény, republika je malá a ionosféra vysoká. To znamená, že všichni to máme k sobě zhruba stejně daleko - 250 km nahoru a 250 km dolu (uvažuji průměrnou výšku vrstvy F2 na podzim nad ČR). Přízemní vlnu neuvažuji, po 10 km ji ta prostorová "převálcuje". Ve vnitrostátním závodě mají tedy všichni stejnou šanci (na rozdíl od VKV). Praxe je však jiná, rozdíly v síle stanic jsou až 20 dB. To je zatraceně hodně, stonásobek výkonu. Znamená to, že někdo dokáže těch 100 W vyzářit a někdo vyzáří jen 1 W a 99 W někde "zašantročí". Čím to je? Špatným QTH nebo je to "rukama"? Může mít vliv špatná kvalita půdy na sílu signálu? Literatura uvádí, že může a to až do vzdálenosti 100 lambda. To je 8 km  na pásmu 80 m. Toto platí pro nízký úhel na DX, ale nás teď zajímá vnitrostátní závod. Může mít kvalita půdy vliv na vyzařování nahoru? Naprosto nepatrný, max. 2 dB. Potvrdí to každý antenářský program. Takže nikdo se nemůže vymlouvat na špatné QTH, je to opravdu "rukama" (ztráty v nevhodném napaječi, tuneru, plášťové proudy atd.). No a při té příležitosti jsem na pásmu prohlásil, že v OK neexistuje špatné QTH snad kromě propasti Macocha. A přemýšlím dál. Je ta Macocha opravdu tak špatná? A sháním na internetu informace. Hloubka 138 m, velikost "otvoru" 76 x 174 m na dně dvě jezírka, podle pověsti "bezedná" (ve skutečnosti má jedno hloubku 17 m a druhé asi 40). Vždyť to je ideální vlnovod! Kritický rozměr pro 3,7 MHz vyhovuje. Mít takový vlnovod obracený ústím nahoru tak je to ideální QTH pro vnitrostátní závody. Bude se chovat jako oblíbená plechovka pro Wi-Fi. Síla bude větší než venku a stanice mimo OK nebudou rušit. Jenomže to má jeden háček: Macocha není plechová. Jaká bude odrazivost vápencové skály? S těmito úvahami jsem se svěřil Laďovi OK2BW. Laďa se myšlenkou nadchl a prohlásil: "Tak to jedeme vyzkoušet". Tak jsme sestavili trojčlenný výzkumný tým OK2BW, OK2BUH a moje XYL Marcela a 16.8.2005 jsme se vypravili jako běžní návštěvníci do Punkevních jeskyní. Byli jsme vybaveni přijímači Sangean a Sony s prutovými anténami a měli jsme i navijáčkovou antenu 5 m dlouhou. Počasí bylo špatné, vydatně pršelo a hladina podzemní říčky Punkvy začala nebezpečně stoupat. Správa jeskyní proto rozhodla, že prohlídka bude zkrácená, bez plavby na lodičkách. Museli jsme tedy cestu na dno propasti i zpět vykonat po vlastních nohou asi 750 m jeskyněmi. Přemluvili jsme průvodce aby nás v propasti "zapomněl", že se přidáme k další výpravě. Ihned jsme vytáhli přijimače a začali ladit. Na pásmu 80 m jsme slyšeli OK1ANG a OK2BIF s dobrou slyšitelností ale oba měli výkon přes 500 W. To vypadalo nadějně. Na pásmu 40 m jsme slyšeli několik DL stanic provozem CW. Slyšeli jsme taky Prahu na SV i DV a dokonce i VKV pravděpodobně z blízkého Kojálu. Když jsme potom vstupovali na zpáteční cestě do jeskyní, tak jsem přijímač chtěl vypnout. Laďa ale říká: "Nechej to z legrace zapnuté". Jaké bylo naše překvapení když jsme OK2BIF slyšeli prakticky celou cestu podzemím 150 m pod povrchem země! Asi se nikdy nedovíme jestli to byl průnik horninou a nebo se to šířilo po elektrickém vedení. Dráty ale vedly v kovových kanálech a nezdálo se, že by to zesilovalo když jsme se k nim přiblížili. V autě na parkovišti jsme zhodnotili situaci. Teorie vlnovodu se nepotvrdila, stěny jsou málo "plechové", rozhodně to je slabší než venku, ale možnost spojení bude reálná. Tak už nám zbývá jen povolení k vysílání. Laďa říká: "Když jsme tady, tak to vyřešíme hned". A rozjeli jsme se do nedalekého Blanska, kde sídlí úřad s názvem "Správa jeskyň Moravského krasu". Po chvíli čekání jsme byli připuštěni do kanceláře ředitele, který nás mile přijal. Po vysvětlení našich záměrů prohlásil, že v zásadě není proti, ale budeme vpuštěni pouze na betonovou plochu jako ostatní návštěvníci. Vstup přímo na dno nepřichází v úvahu z bezpečnostních důvodů. Kamínky padající ze 138 m dosahují rychlost kulky a člověka doslova zastřelí. Nic nepomohlo naše prohlašování, že podepíšeme revers. Muselo by to schválit několik institucí a snad i ministerstev. Tak jsme se museli smířit s tím, že nebudeme vysílat z hloubky 138 m, ale jen ze 130 a antena "neuvidí" přímo nahoru protože bude pod skalním převisem. Z toho betonu je vidět jen kousek oblohy šikmo nahoru, zhruba severním směrem. Takže domluveno, ještě zbývá zvolit nejvhodnější termín. Uvažoval jsem takto: Pro spojení bude vhodnější využívat vrstvu F2 protože je zhruba třikrát výš než vrstva E. Při ozáření úzkým kuželem bude dosah větší. Jenomže to bude takto fungovat až po setmění a to nás tam nikdo nepustí. Takže musíme počkat až po rovnodennosti, to bude F dvojka fungovat i přes den. Stanovili jsme tedy termín na začátek října. Nakonec kvůli mé nemoci se termín posunul až na 12. listopadu. Ukázalo se to nakonec jako ještě lepší, viz přiložené ionogramy. Měli jsme tedy dost času na přípravu. Přibrali jsme do týmu ještě Honzu OK1AVG a Pepu OK2SSD.
				11.listopadu jsme se všichni sešli v Brně - Jehnicích QTH OK2BW. Vstávali jsme brzo ráno, já značně nevyspalý, protože někteří členové expedice prováděli ve spánku prapodivné modulační pokusy. Cesta proběhla bez problémů, počasí opět špatné, ale tentokrát nepršelo příliš hustě, takže lodičky snad budou jezdit. Něco po osmé hodině jsme byli na parkovišti. Honza stáhl okénko a zakřičel na paní výběrčí "My jsme ta expedice". A byli jsme zdarma připuštěni. Asi tam mají expedice na denním pořádku. Dále jsme již s autem nesměli, tak jsme začali překládat materiál do ekologického vláčku (ten už zdarma nebyl, je soukromý). Zde nastal první problém: Honza s krosnou na zádech naloženou kempingovým stolkem a židličkami nemohl prolézt dveřmi vagónku. Po vyřešení několika složitých matematických rovnic se to nakonec podařilo. Před půl devátou jsme byli u jeskyní a byli jsme příjemně překvapeni zástupcem ředitele, který nás osobně zavezl elektrickým člunem až na dno Macochy. Cesta 450 m dlouhou chodbou, částečně přírodní, částečně prostřílenou byla velmi zajímavá. Teplota vody 7 stupňů, vzduchu taky 7, teplota na dně propasti 5 stupňů a relativní vlhkost vzduchu 99,5%. Co na to řeknou transceivery a spínané zdroje? (Neřekly nic, vše bylo OK). Jsme na místě, rychle stavět anténu. Přivázali jsme Honzův laminátový prut k zábradlí a z jeho špice vedly dvě ramena G5RV přivázané rovněž k zábradlí. S elektřinou problém nebyl, je tam zásuvka 230 V a odběr nám byl povolen. Měli jsme pro jistotu i akumulátor, ale ten zůstal v autě. Ještě naladit anténu, PSV je dobré a už hledám vhodnou frekvenci. Na 3774 je kroužek stanic. Zkusil jsem brejknout, uslyší nás? Co se dělo potom nikdo z nás nečekal: pile-up jako na Clipertonu! Nebyli jsme na to připraveni, já jsem čekal, že se podaří 5 max. 10 QSO s nejlépe vybavenými stanicemi. Zmrzlými prsty jsem začal psát deník. Nakonec těch spojení bylo 214 převážně s OK a OM stanicemi a 1 SP, který nevěděl co je to za pile-up. Pracovali jsme v pásmech 80 a 40 m CW i SSB. Reporty velmi rozkolísané od 3 až po 9+, hodně si stěžovali na silný QSB. Honza tvrdošíjně trval na vyzkoušení pásma 10 MHz, nakonec "uklohnil" dvě QSO s reporty 229 a 339. Pravděpodobně se jednalo o odraz od Měsíce, protože ionosféra to být nemohla (viz přiložené ionogramy). Škoda, že nebylo víc času, slíbili jsme, že skončíme ve 12 hod. a taky nám byla zima. Začali jsme balit a ještě jsem zkusil naladit 14 MHz. Na první zavolání přišel G4OBB s reportem 57. Pořád se ptal co to je za díru a proč máme takovou velkou díru pod barákem a proč radši nevylezem ven. No snad to nakonec pochopil...
			Když to zhodnotíme, tak experiment dopadl lépe než jsme čekali. Podle příjmu jsme nepoznali vůbec žádný rozdíl, pouze jsem vypnul attenuátor, který mám doma zapnutý. Poměr signál - šum byl stejný jako venku. Na vysílání jsme byli odhadem podle nahrávek slabší asi o 20 dB. Jestli docházelo k vlnovodnému šíření, průniku horninou nebo rozptylu a lomu na hraně to nevíme. Jen se mi nezdá, že by se to šířilo po drátech. Mám takovou zkušenost, že když jsou dvě antény blízko sebe a jsou pečlivě vyladěné do rezonance a do jedné zavysílám 100 W, tak z druhé dostanu max. 15 W. Pokud ten druhý drát není v přesné rezonanci, tak je to jen zlomek Wattu. A teď by to muselo projít 750 m dlouhou jeskyní a ještě mít sílu na povrchu vyzářit? To by muselo být mnohem slabší než jsme byli. Pokud se týče provozu, tak se omlouváme, nečekali jsme takový zájem a chvíli trvalo než jsme se "zesynchronizovali". Bylo to celé koncipováno jako technický experiment a nikoliv závod. Ale nakonec 214 QSO za 2,5 hod. zase nebylo tak špatné s přihlédnutím ke stíženým podmínkám. Jinak se samozřejmě vyskytly projevy nekázně protistanic, někteří volali přes nás a neslyšeli, ale nebylo to zas až tak strašné. Je pravdou, že pořádek si má udělat expediční stanice, ale to byl problém, když jsme byli ze všech nejslabší. Děkujeme Lubošovi OK1ANG za pořízení kvalitní nahrávky téměř celého provozu. Část si můžete poslechnout na www.ok2bw.sky.cz  Jsou tam taky fotografie a krátké video. Další nahrávky pořídil Milan OK2UMN ve vzdálenosti necelých 6 km od Macochy a najdete je na http://ok2umn.nagano.cz/Macocha/Macocha%20-%20expedice.html Na závěr použité zařízení: Můj portejblový kufřík obsahující Yaesu FT-100, automatický tuner LDG Z-100 a spínaný zdroj MFJ-4125, výkon byl 100 W. Záložní TRX byl Honzův IC-706MKIIG (nebyl použit). Anténa G5RV zhotovená z vojenské PK1, televizní dvojlinky, proudového balunu 1:1 a 20 m koaxu RG58, natažená jako inverted V se středem asi 8 m nad zábradlím dolní plošiny. Tak naslyšenou příště zase z nějaké jiné díry!